Sarajevské atentáty ve zdivočelé zemi

středa 23. leden 2013 00:46

Znovuzvolený president Obama přísahá na Lincolnovu bibli, Bílý dům slaví, mažoretky pochodují v ulicích, ta momentálně „větší“ půlka USA jásá. Český  týden jásáním rozhodně nezačal, druhé kolo voleb se táhne jako med. Či smůla ? Popravdě – těšíte se teď víc na vítěze nebo na skončení onoho souboje dřív, než zabředne do větších a větších trapností?

    Na druhé straně – není tahle naše prezidentská volba zajímavou výpovědí nejen o obou kandidátech, ale také o nás samých ? Pozorujete, jak vám už občas střízlivý rozum vyklízí pole iracionálním pocitům ? Začínáte hovory s přáteli či známými otázkami typu „půjdeš volit a když tak koho“ s obavou z nežádoucí odpovědi?  Dostáváte se do situací jako pan spisovatel Stránský, když nejprve spontánně zavrhne Antonína Maděru a pak, vychladnuv, férově  v televizi uzná, že trochu ujel?  Což se paradoxně spíš stává lidem slušným, leč s pamětí a zevrubnou životní zkušeností. 

   Zvládneme ještě před tím pátkem a sobotou ovládnout emoce, ba možno říct reakce téměř stádní, které v nás tak cíleně a profesionálně  rozdmychávají  volební týmy obou kandidátů ?.Jistě, teď už jde hlavně o emoce, kde také ještě brát nějak zásadně nové informace, dobrány jsou (doufám) i zásoby drbů či pomluv. Zbývá tedy jen dále a hlasitěji akcentovat to dříve řečené – kupř. hodnocení opoziční smlouvy či přijatelnost omluv za excesy odsunu našich předválečných spoluobčanů . 

   Nikoho zřejmě neudivilo, že se k tématu  „Němci, odsun a Benešovy dekrety“ vyjádřil ještě z krkonošské sjezdovky pan president Klaus. Popravdě, rád bych někdy znal pravou příčinu této jeho urputnosti. Vychází snad z dávných rodinných příkoří ? Nebo je iracionální obsesí ? Dobře , zůstává si věrným, tak jej už léta známe. Ale šokem pro mne byl následující pořad „Zpívá (téměř) celá rodina“. Tedy nejen profesor Klaus junior , ale také první dáma republiky. Jíž si jinak celá léta vážím, pro to,  jak svou roli zvládá, pro její společenskou angažovanost a snad i, smím-li to tak napsat, neuvěřitelnou, nikoliv však submisivní, manželskou trpělivost. Byl to skutečně její osobní názor, co nám v televizním přenosu předvedla ? Byla by to opravdu tak neskonalá nevhodnost mít na pražském Hradě dámu co „neumí čésky“ –viz Polívkův Šašek a Poullainovic  Královna?  

  A  nepřipomnělo i vám tohle rodinné „anticizácké“ představení trochu dny po dávném „Sarajevském atentátu“ v ODS ? 

   Sudeťáci. Jak dlouho ještě ?  Chalupu máme v Orlických horách, Deštné za kopcem. Deštné už byly zabrané Sudety. Samozřejmě i s řadou smíšených manželství. Němečtí otcové těch rodin povinně rukovali do wehrmachtu. Teď, po mnoha letech, posloucháme vzpomínky našich přátel – jejich dětí. Nelíčí žádné přímo odsunové nelidskosti, ale vzpomínají na bídu málem otrockou při čekání na tátu, než se vrátí z italského zajetí. A návrat byl z naší strany ještě dlouho záměrně zdržován, místnímu komunistickému papalášovi se nechtělo pustit chalupu, na niž si dělal zuby. Ten otec nebyl žádný boháč , nebyl nacista , natož válečný zločinec.  Jeho jímavý lidský příběh statečnosti i pokory byl dokonce po roce 1989 u nás zfilmován… Ejhle Sudeťák.

  Nečetli jste knihu Zdeňka Šmída „Cejch“ ? Či jeho pověsti z Krušných hor ? Udělejte to. Oceníte doufám tak nejen jeho „Proč bychom se netopili…“ či další usměvavé perly, ale i cit pro příběhy daleko drsnější.

   Pro čtenáře už teď si chystající důkladnou ideologickou kritiku dikce mého vyprávění : můj děda patřil k zakládajícím členům ČSSD. Následná generace už byla spíše komunistická. Tvář bratrance mého táty mohu ale nalézt na poštovní známce asi jen díky tomu, že zavčas, coby pozdější „národní hrdina“, padl na Dukle. Jinak by mu to možná jakožto bývalému „španělákovi“ soudruzi v padesátých letech pěkně spočítali. A rodině s ním.

  Někteří rodinní známí byli za války v odboji, přežili či nepřežili koncentrák. To vše snad stačí k pochopení, že „Němce“ jsme neměli nijak v lásce. Ale které Němce – a proč ?

    A do třetice, ještě také osobně. Před dvěma týdny jsme na fakultě uspořádali takovou malou celostátní konferenci k nedožitým osmdesátinám profesora Karla Beneše. Našeho kolegy a rodinného přítele, skvělého člověka.  Moudrého a sršatého, vtipného a paličatého . Nebyl jednoduchá povaha, své pravdy urputně hájil. Nepsal vládní dekrety – sepsal ale řadu vědeckých článků i knih . Nejen o biologii  (publikoval mj. i s profesorem Holým),  ale také o vztahu vědy a víry. Ty druhé, pravda, až po roce 1989, to by jinak v Akademii věd nevydržel.

   Doma i ve světě je znám jako jeden z prvních odborníků na biologii rostlinné buňky – své práce začal v „časech ,kdy  se tomu ještě tak ani neříkalo“.

    Ke vzdělání i následné vědecké práci se nedostal lehko. Narodil se v Prachaticích, v rodině řezníka. V roce 1939 tak zažil odsun Čechů do vnitrozemí. Po válce se rodina vrátila, ale posléze přišel Vítězný únor. Karel ještě stačil dokončit gymnazium, ale neblahý živnostenský původ  musel odčinit roční prací na ostravské stavbě mládeže. Byl pak přijat jako  technik v AV – a teprve poté se mu otevřela možnost studia na UK.

    Po roce 1989 se vrátil na jih, pomohl založit Jihočeskou univerzitu, vedle vědecké práce přednášel jak na Přírodovědecké , tak na Teologické fakultě. Biologii buńky. dějiny přírodních věd, vztah vědy a víry, filosofii a etiku.

    Z výše uvedeného snad pochopíte, že s „německým živlem“ měl celoživotně hlubokou osobní zkušenost. Takovou i onakou.  Z dětství i dospělosti, jako venkovský kluk i jako vědec s různými německými kolegy. Nikdy však nezastával princip „kolektivní viny“, lidi dobré i špatné si pečlivě třídil individuálně a konkrétně. Celý svůj život si podržel nejen chování, ale i vzhled „pořádného chlapa“ – inu, řeznický synek. Z jižních Čech, kousek od Bavor.

 Na umanuté a účelové zakládání šovinistických požárů by, jak jsem ho znal, reagoval lapidárně :

„…jděte už s tím do h ..(áj) …u „

   

P.S. Dle zpráv Rádia Impulz se prý Miloš Zeman vyjádřil, že v pádě svého  zvolení si ponechá ve funkci současného vedoucího prezidentské kanceláře Ing. Weigla

 

P.P.S.  Před řadou let jsem v USA absolvoval několikatýdenní kurs pro manažery zemědělského výzkumu, sponzorovaný senátorem Cochranem. Trefil jsem se právě do konce první Clintonovy volební kampaně. Pokud si dobře vzpomínám, jeho oblíbený slogan byl „we need the change“. Tedy- potřebujeme změnu. Tehdy už mi to cuchalo nervy. Dnes chápu.

  

 

 

 

 

 

  

 

  

    

Zdeněk Opatrný

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Zdeněk Opatrný

Zdeněk Opatrný

Blog zaměřím zejména, ale nejen, na vědu o rostlinách a na její význam pro člověka i svět. Hodlám komentovat zvláště fakta a mýty kolem moderních biotechnologií a bioproduktů.

Profesor Katedry experimentální biologie rostlin na Přírodovědecké fakultě UK Praha. Vrátil se na ni po čtvrtstoletí výzkumné práce v Akademii věd a deseti letech ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby Praha. Jeden z prvních „rostlinných biotechnologů“ v tomto státě. Vědecky pracuje, publikuje a přednáší pro odborníky i laiky, mj. jako člen klubu Skeptiků SISYFOS, spolupracuje s tiskem, rozhlasem i TV.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.