Fukušima a Horská Kvilda aneb přírodě můžeme být ukradení

středa 16. březen 2011 16:29

CERNOBYL
OPAT

Je příroda náš trvalý nepřítel ? Je současná tektonická katastrofa Japonska mementem i pro celý další svět, zřetelným důkazem pro správnost chování antijaderných aktivistů ? Máme zavřít Temelín dříve než jeho radiace s konečnou platností vyřeší spory o šumavském kůrovci ? Nebo si cynicky říci „co tě nezabije, to tě posílí“ a onu  nechtěnou živelnou prověrku japonských jaderných elektráren pojmout jako extremní vědecký pokus ? A vytěžit z něj co možná nejvíc podkladů nikoliv k zamítnutí jaderné energie, ale k snížení rizik jejího využití ?

Ta úzká kartička patří mezi moje opakovaně používané vědecké suvenýry. Netuším, kolik Čechů podobnou vlastní. Je to vlastně vstupenka,  opravňující svého vlastníka k jednorázovému vstupu do „zóny Pripjať“, tedy černobylského rajónu. Vydána 13.října 1990, čtyři roky po explozi, pro zhruba dvacítku účastníků biotechnologického kongresu v Kijevě. „Avantjuristů“, nevážících si svého zdraví natolik, aby si odřekli unikátní možnost vidět alespoň některé biologické důsledky onoho neplánovaného, obřího experimentu z oblasti mutační genetiky.

      Ne, dvouhlavá telata jsme neviděli. Zvířata v kožešinových farmách vypadala zcela normálně, právě tak, jako zelenina pro Kijev ve sklenících vytápěných párou ze dvou stále ještě funkčních bloků. Zelenina byla údajně nekontaminovaná. Ne tak norci a stříbrné lišky, stále ještě krmení hlavně radioaktivními rybami z pripjatské přehrady. Nu co, Geigerovy počítače spolehlivě měřily radioaktivitu kožek – ty nadnormové šly jen na vnitřní trh. Maso utracených zvířat se opětovně zkrmovalo.

     Svoje foto od samotného sarkofágu za zády nemám. „Fotopljonka k sožaleniju zčornala“ napsal mi smutně můj kijevský kolega…

     Jistě,horor – ale za něj mohla politicko-kulturní úroveň místních úřadů a informační nedotčenost „lidových mas“. Nikoliv jaderná energie sama o sobě.

     I samotné přírodě to bylo jedno. Kilometrový pás spálených borovic dál značil cestu primárního mraku. Z ozářených semen rostly exotické patvary, neschopné rozlišit „nahoře/dole“. Ráj pro odvážné bonzaisty. Ale jinak pohoda. Náletové dřeviny na balkonech paneláků, mezi kolotoči a houpačkami zábavního parku. Zajíci, ptactvo, srnčí zvěř na periferii sídlišť.

     A lidé jako nechtěně pokusní králíci ? Ať se nám to líbí nebo ne, i paní inženýrka Drábová jistě potvrdí, že průkazných fatálních důsledků tragedie, tedy nádorových onemocnění v populaci vystavené „jen“ samotnému radioaktivnímu  spadu , bylo neuvěřitelně málo.

    Čtvrtstoletí poté sledujeme další heroický boj člověka s přírodní katastrofou, v níž je zapletena i jaderná energetika. Japoncům nemůžeme vyčítat černobylskou hloupost – leda odvahu, s níž si riskli postavit jaderné bloky na „rizikových“ místech. A dokázali je vcelku slušně pojistit proti Héfaistovi, ne však proti Poseidonovi. Co bude dál, pokud se přece jen palivové články roztaví ? Neobyvatelné území pro příštích mnoho a mnoho let. Snad jen v okruhu dvaceti kilometrů, možná více. Málo pro velké a řídce obydlené státy, drtivě mnoho pro Japonce. Má to však být důvod k tomu, aby zrušili i další svoje jaderné elektrárny ? Či dokonce mají uposlechnout rady politického extremisty  Žirinovského  a přestěhovat se na Sibiř ?

    A co svět ? Má rozumně obdivovat japonskou statečnost, disciplinu , umanutost, skvělou architekturu,  která vydržela tenhle úder „matičky přírody „ ? Nebo převládne hlas sýčků, kladoucích Fukušimu na váhy vychylující se ke konci jaderné energetiky ? Špatné odkouření prunéřovské elektrárny přece ohrozilo zdraví lidí či globální tepelný režim až někde v Indii. Není zřejmé, že japonská časovaná radioaktivní bomba hrozí i celé světové či aspoň evropské lidské populaci ?

      Evropa nadto v současnosti zkousává další hořkou realitu. Na jedné straně si přiznala nereálnost plánu vytvořit na svém území „multikulturní společnost“ s výrazným podílem islámských etnik. Na druhé straně právě ono „jasmínové jaro arabského světa“ hrozí, po kolikáté už, rozsáhlým exodem převážně islámských uprchlíků právě do Evropy. A co pak ?  Jak je, resp. sebe spolu s nimi, uživí, jak jim zajistí přijatelnou ekonomickou úroveň ?

      Již teď se při svých přednáškách na téma „světový hlad, podvýživa, chudoba  a moderní zemědělství „ opakovaně setkávám s argumentem potřeby regulace porodnosti, ba dokonce omezení péče o nově narozené děti. S tím, že takové jistě neetické projekty mohou být demograficky účinné jen tehdy, budou-li zaměřeny právě na ony překotně rostoucí lidské subpopulace …

      Dobře, omezíme výrobu energie z jádra. Omezíme používání fosilních paliv. Omezíme také výrobu a používání aut na polovinu, desetinu ? Bylo by to fajn, statisticky jsou to přece zdaleka největší světoví zabiječi, kam se hrabe Černobyl ….Jenže zabíjejí pořád, smrdí pořád - tož jsme si zvykli. Tedy aspoň naprostá většina z nás.

       Omezíme v důsledku toho energetického šetření  současnou životní úroveň Evropy na polovinu ? Připouštějí si to vůbec ony nadšené davy protijaderně  protestujících v Německu, Francii ? Nebo opravdu předpokládají, že celé přinejmenším evropské hospodářství dál pojede na nějaké ekobaterky vyráběné někde v pustinách centrální Austrálie ? Ale tam vlastně také nemusí být ekologicky bezpečno, nejen kvůli blízkosti Ohnivého kruhu, že – viz můj poslední blog o Toowoombě.

      Ve včerejším vydání LN jsem si se zájmem a sympatiemi přečetl sloupek k výroku současného ředitele NP Šumava, Ing. Stránského. Větu, možná vytrženou ze souvislosti, že „….příroda je naším nepřítelem…“, bych akceptoval jen zčásti. V prvé řadě soudím, že my sami jsme součástí přírody, ať již jakkoli právě člověkem různě ovlivňované. Samozřejmě, často jsme i sami sobě nepřítelem. Hlavně se však domnívám, že sám pojem „nepřítel“ je čistě lidská, účelová konstrukce. Tak jako pojmy plevel, škůdce atd. V oné „přírodě“ jsme prostě někde součástí potravního či metabolického řetězce. A nějaké přátelství či nepřátelství k lidskému rodu může být této přírodě zhola ukradené. Připusťme si, že se dál pereme o život – i mezi sebou. Jistě, omezuje nás kulturní tradice, „mravní zákon v nás“ atp. Přírodu ale do toho tahejme jen jako původce našich různých instinktů a zkušeností. Ale majíce navíc proti mnoha jiným živočichům poměrně sofistikovanou inteligenci, mohli ba měli bychom ji  přednostně používat ve svých klíčových rozhodováních.

    Takže – klobouk dolů před Japonci i jejich jadernou energetikou. Držme jim palce  a vezměme si poučení. To racionální, logické, ve svých souvislostech co nejvíc „správné“.  Ano, jaderná energie je a bude riziková. Přesto soudím, že pro svět nezbytná.

Zdeněk Opatrný

Zdeněk OpatrnýJde jen o to kdo a co a jak počítá22:2718.3.2011 22:27:16
MUDr Otakar TitmanPříroda je vůči člověku lhostejná05:3818.3.2011 5:38:44
Jirka.M.Souhlasím se17:5517.3.2011 17:55:28
ZetkaCo my víme??????16:4817.3.2011 16:48:11
J. H.Hezky napsano. Karma08:3017.3.2011 8:30:32
majaPodporuji Nuli21:4916.3.2011 21:49:50
NULIKlobouk dolů před Japonci20:3716.3.2011 20:37:09

Počet příspěvků: 9, poslední 19.3.2011 9:14:59 Zobrazuji posledních 9 příspěvků.

Zdeněk Opatrný

Zdeněk Opatrný

Blog zaměřím zejména, ale nejen, na vědu o rostlinách a na její význam pro člověka i svět. Hodlám komentovat zvláště fakta a mýty kolem moderních biotechnologií a bioproduktů.

Profesor Katedry experimentální biologie rostlin na Přírodovědecké fakultě UK Praha. Vrátil se na ni po čtvrtstoletí výzkumné práce v Akademii věd a deseti letech ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby Praha. Jeden z prvních „rostlinných biotechnologů“ v tomto státě. Vědecky pracuje, publikuje a přednáší pro odborníky i laiky, mj. jako člen klubu Skeptiků SISYFOS, spolupracuje s tiskem, rozhlasem i TV.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.