Markomani a včely

sobota 8. leden 2011 11:52

Bude rok 2011 dvojjedničkový také pro vstup nových, člověku i přírodě přátelských, poznatků přírodních věd do evropské praxe?  Jak tomu pomoci? Smířlivou celospolečenskou diskusí nebo spíše dalšími polemikami na ostří nože? Jde o střet odborníků s laiky, filosofů či politiků s biology nebo jen do sebe zahleděných jedinců všech těchto  kategorií s lidmi ochotnými používat zdravý rozum? Co říká zkušenost z roku minulého ?

Rok se s rokem sešel a bloger začátečník se ohlíží zpět. Zkouší odhadnout, nakolik úspěšně provedl své čtenáře od Královny Koloběžky až k Benediktu XVI. Uspěl ve snaze zaujmout moderní zelenou biologií nejen laiky, ale také „odborníky odjinud“? Našel s nimi společnou řeč? Přesvědčil je o tom, že jeho prvořadý zájem o GM plodiny není pouhou odbornou obsesí a on sám není ani naivním „fachidiotem“ ani trojským koněm ziskuchtivých nadnárodních monopolů? Čtenáři, dovol mu malou bilanci, vlastně spíše pro něj, než pro tebe

Věřte-nevěřte: opravdu bych raději psal jen úvahy o genotypu Boženek či o masožravých rajčatech. Nebo o jasnovidectví u okurek či o tom, s kým se spustila pampeliška před pár sty tisíci let.  Mám to dokonce jako jedno z předsevzetí do nového roku. Ano, chci dál přispívat k vymýtání nesmyslných fám kolem moderních biotechnologií. V první řadě ale v kontextu s obhajobou racionálního lidského myšlení jako takového. Soudím totiž, že svůj  praktický postoj ke GM nezmění evropská společnost pod tlakem vědeckých vzdělávacích programů  či dokonce blogů. Pochybuji o tom, že průměrný Američan či Japonec je v přírodních vědách lépe orientován než Evropan – spíše naopak. Určitě se stejně nebo dokonce víc bojí o své zdraví a přece bez bázně řadu let konzumuje rostlinné GM potraviny. A teď už asi i ty GM lososy. Ve vzdělání to tedy není, že.

Až ale evropský konzument zjistí, že GM špagety či brambory jsou opravdu zdravější, chutnější  a hlavně levnější než ty „ortodoxní eko“ , bude vystaráno a všechna GM moratoria půjdou do stoupy.  Stále doufám, že se toho dožiju.

Přesto mne to nejspíš  i v roce nadcházejícím zase sem tam  stáhne i k vědeckým polemikám. Tu jen decentním, jindy tvrdším, ba i sarkastickým. Proč ?  Jen proto, že konflikty, záhady či katastrofy  se novinářsky lépe prodávají ? Proč asi největší ohlasy získaly moje blogy vědecko-společensko-polemické (již raný Discworld, pak úvahy o „bruselsko-bramborových blbech, o kvadratuře zeleného kruhu či o „vašících bělohradských“) ?  Nesoudím tak jen z číselné klasifikace, ale také z různých osobních setkání a diskusí během přednášek.

Červnový blog „Fluoreskující duháci, myopatie a vašíci bělohradští“ vzbudil zájem asi v prvé řadě svojí mezioborovostí, tím že z oblasti GM ryze rostlinných vybočil do problematiky biomedicínské. Nikoliv pro mne překvapivě. Občas zdůrazňuji svým studentům medicíny, že neoprávněně podceňují výzkum biologie rostlin: “Uvědomte si, že lidi se musejí v první řadě najíst a to bez rostlin nejde. Člověka, umírajícího hlady, žádná medicína trvale nezachrání…“ Ale hladu jsme již v Evropě dávno odvykli a primitivní pud sebezáchovy nás tedy nutí starat se v prvé řadě o své nemoci či zranění. Až potom o zvířata a nakonec o „kytky“.

Ohlas odborníků humanitně vzdělaných byl, také očekávaně, spíše negativní. Nelibě nesli zlehčující způsob, jímž jsem psal o profesoru Václavu Bělohradském či o jeho souputnících resp. souputnicích. Znovu tedy konstatuji: nezpochybňoval jsem odbornost filosofickou, sociologickou atd.   Nelíbí se mi však forma komentářů k poznatkům moderních přírodních  věd  v nichž je často záměrně bagatelizován jejich nesmírný přínos nejen pro zachování živočišného druhu Homo sapiens, ale také celého pozemského ekosystému. Snad se tak děje opravdu z přesvědčení řečníka, mnohdy ale vytvořeného na základě opravdu žalostné znalosti potřebných dat. Či spíše učelového zacházení s nimi ? Nejsou-li fakta v souladu s hypotézou,tím hůře pro fakta …. ?

Zde bych rád zopakoval otázku z úvodu:

Jde o střet odborníků s laiky, filosofů či politiků s biology nebo jen do sebe zahleděných jedinců všech těchto  kategorií s lidmi ochotnými používat zdravý rozum?

Ani zdaleka nezastávám názor o zásadní neslučitelnosti věd „přírodních“ a „humsoc“ (jak je občas pojmenovává novinářský slang). Ba naopak – domnívám se a opakovaně přesvědčuji, že hlavními škodiči moudrého poznání jsou často vzdělanci z téhož oboru. Sebestřední, namyšlení, ač mnohdy zamindrákovaní, racionální argumentací nezasažitelní. Laik je většinou nerozezná, jeho důvěra je totiž dána jejich tituly, zajímavým životopisem, zdánlivou všestranností vzdělání – a ostentativně hlásanou alternativností postojů (v kontextu s onou „akademickou“ = ortodoxní vědou).  . Spolehlivě jsou zahnízdění v různých nevládních organizacích, ale také ve státních institucích. Nová fakta pro svoje komentáře většinou nepotřebují a nehledají (to by stálo moc práce), postačí využít zásobu i stokrát vyvrácených evergreenů.  Stačí navodit onen pocit „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Stačí studnu jen trochu přiotrávit – ale často.

Jak taková vzdělanecká argumentace vypadá, mohl si čtenář přečíst v jednom z mých dřívějších blogů (Jedule) s tématikou „BT plodiny a včely“. Život se však někdy zajímavě kroutí. Polemika v časopise „Včelařství“ vzbudila další ohlas. Pro ty, kdož (jako já) nejsou právě doma ve včelařských rájích: již zmíněné Včelařství je tradičním časopisem Českého včelařského svazu. Vedle tohoto svazu však také existuje Pracovní společnost nástavkových včelařů CZ, o.s. (a ta pro změnu vydává časopis "Moderní včelař").  Včelaři o sobě samozřejmě vědí  - a tak moje publikování u jedněch přerostlo mimo jiné v nabídku přednášky od druhých.

Mezinárodní konference „Trendy a nové přístupy ve včelařství“ se konala v Praze 13. 11. 2010 – a setkání se spoustou vnímavých posluchačů patří doteď k mým nejpěknějším vzpomínkám z uplynulého roku. Netajil jsem se před nimi tím, že jsem naprostý „včelařský laik“ (však jsem také dostal darem krásnou dětskou knížku o včelách, abych se, já vzdělaný biolog, aspoň na stará kolena o mnohém poučil). Obecná diskuse i následné osobní dialogy na ono téma „Včely a BT plodiny“ však byly vesměs vedeny snahou o vzájemné porozumění. Konečně – mnohé podrobnosti lze nalézt na příslušných webových stránkách. Veřejně i „u piva“ či medoviny jsme probírali vše možné  - od otázek typu „ …je pravda, že v jižním Rakousku hynou či alespoň hladoví včelstva poblíž lánů GM řepky.?“  po přípravu a vlastnosti biomedu. Na tu prvou z plena jsem mohl odpovědět jen tolik, že nikdo nikdy nikde na světě neprokázal škodlivost jakékoliv GM řepky (ani žádné jiné GM plodiny) pro včelstva. A v Rakousku, které má přísné embargo na všechny GM plodiny, již vůbec ne. Pokud korutanská či solnohradská řepka včely neláká, bude pes zakopán někde jinde. Nejspíš dotyční šlechtitelé znak „včelovonnosti“ nepovažovali za prioritní.

Na produkci tzv. biomedu jsem se naopak ptal já. Vždy znovu mne totiž kupř. zarazí slogan „včelaříme bez chemie“ – když biovčelař klidně používá třebas kyselinu mravenčí jako prostředek proti roztočům. A jak vlastně nařídí včelám, kam ekolétat smějí a kam ne? Nejpregnantněji mi odpověděl pan doktor John Kefuss – světová špička ve šlechtění včel na varroatoleranci, původem z Ohia, nyní žijící ve Francii.  Svoje tisícovky včelstev má různě po světě – v Kalifornii, v Chile. Právě on dlouhodobě propaguje chov včel co možná „bez chemie“ (i bez té kyseliny mravenčí), není tedy rozhodně žádný antiekolog. Řekl to zcela lapidárně: „No, máte dvě možnosti. Buď odvézt svoje včelstva do panenského pralesa – nebo ustříhat včelám křidýlka.“

Křidýlka se, (jak jsem se dozvěděl), včelám opravdu přistřihávají – ale jen šlechtěným matičkám, aby včelaři při rojení daleko nepláchly. No – a ty panenské pralesy s „panenskými včelstvy“ už v Čechách, ba ani v Evropě dávno nemáme.

On ani ten praotec Čech , přijda do země oplývající mlékem a strdím, neprosekával se panenskými pralesy. Jak víme již od Františka Palackého, sama jména Říp, Vltava nejsou původu slovanského. Biomed v lesích či primitivních klátech už tehdy kromě medvědů brtníků vybíral – kdo ?  „ Kteří a jakoví národové hledali a nacházeli outočiště v Čechách i v Moravě, Thrákové či Etruskové, Illyrové Celtové,Germáni, Kymrové nebo Slované- kdo již nyní, v nedostatku všech o tom památek a zpráv, odvážil by se té pohádky ?“ (Palacký, F.: Dějiny národu českého v Čechách a Moravě, nakl. Kvasnička a Hampl Praha 1939).

V poklidu vánočních svátků jsem si zase listoval v některých spisech mého oblíbeného historika Josefa Pekaře. Ke své hanbě připouštím, že jsem s nimi blíže potkal teprve po roce 1989. K jeho oponentovi Masarykovi se sice bolševik také choval po bolševicku, ale zcela vymazat jej z dějepisu nemohl ani pro moji generaci. Katolického a protihusitsky kritického Pekaře však ano. Byl to tedy pro mne před těmi dvaceti lety skutečný objev – a to nejen faktologický, ale také stylistický. Ta nádhera literatury faktu, to zpochybňování „věčných pravd“ třebas o husitství či Bílé hoře,  vybudovaných zejména na Palackého  pohledu na české dějiny. Ta radost z kultivované, leč velmi ostré odborné polemiky. Včetně představy, jak on i někteří jeho protivníci se v tisku, či vzájemných pamfletech bezostyšně trhají – ale pak jdou možná spolu na pivo.  Do příště.

S některými „odborníky“ však zcela zjevně na to pivo nechodil. A v publikovaných článcích byla jejich hloupost pěkně nahlas nazvaná hloupostí, klam klamem, fixlování fixlováním, podvod podvodem. Tak jako v Pekařově polemice s německým historikem Bretholzem, snažícím se dokázat ve svých ostře nacionalistických spisech nejen prvenství a trvalost existence německého národa v „zemích českých“ (od 6. -8. století výše)., ale jeho také historicky „svobodného (= panského) postavení“ v kontrastu k převážně „služebnému stavu“ Čechů.  Bertholz vycházel z jistě historicky nezpochybnitelné existence germánských Markomanů a Kvádů na našem území v době velkých stěhování. Dodnes vlastně nevíme, zda byli slovanskou invazí vybiti, vyhnáni nebo asimilováni. Bretholz se ovšem pokusil takovou asimilaci vlastně otočit vzhůru nohama.

Pekařova polemika je datovaná do let 1921 -1922. Systematicky konfrontuje historická fakta a Bretholovy these. Pekař však byl skeptický realista nejen při pohledu do minulosti. Z více než čtyřicetistránkového textu ocituji závěr.“…Nemohu se ovšem oddávati naději, že se Bretholz odhodlá dáti po mé kritice dvě své knihy do stoupy. Také prof. Šusta sepsal r. 1913 klidný, podrobný a působivý, ovšem rozhodně odmítavý rozbor prvé knihy Bretholzovy (mohl jsem ho leckde užíti s prospěchem) – Bretholz naň vůbec nereagoval a v druhé knize zašel ve svých fantaziích ještě dále. Jak se zbavil Bretholz věcné a pěkné kritiky Vojtíškovy, jak odpověděl Urbánkovi, píšícímu se zvláštní umírněností je známo těm, kteří boj sledovali.

Dovedu si tedy představiti, jaké povahy bude Bretholzova odpověď na mou adresu. Na jednu pravdě podobnou část jeho repliky odpovím ihned. Bude-li Bretholz protestovati proti příkrosti mého úsudku, proti vracejícím se karakteristikám methody jeho á la padělek nebo kombinovaný klam, prohlašuji předem, že všechny tyto výrazy, jakož i zmínky o hájkovině a srovnání práce Bretholzovy s padělanými Rukopisy jsou věcně, jak jsem i ukázal, plně oprávněné.

Bylo se mi přemoci nejednou, abych nepoužil výrazu ostřejšího. Neboť kniha Bretholzova musí rozhořčiti badatele tím více, čím lépe se s ní seznámí. Musí rozhořčiti již proto, že psána je autorem odborně vědecky vyškoleným. A musí indigovati každého, kdo žádá od vědecké práce neobmezenou úctu k pravdě, i každého, kdo se naučil nenáviděti ty, kdo strannými pamflety rozsévají a prohlubují národnostní spory v naší vlasti…“ (citováno z Pekaře, J.: O smyslu českých dějin. - Rozmluvy, Praha 1990).

Krása, pravda? Teta Kateřina by možná použila některá známá rčení typu „Na hrubý pytel hrubá záplata“.

 

Čímž se dostávám i k druhé otázce z dnešního úvodního odstavečku:

Jak tomu pomoci? Smířlivou celospolečenskou diskusí nebo spíše dalšími polemikami na ostří nože?

Vezměme si opět ponaučení z Pekaře – a historických realit.

Národnostní otázka jak v podmínkách Rakousko-Uherska, tak v letech první republiky nebyla jen předmětem salonních sporů. A v co nakonec vyústila, dobře víme. A důsledky řešíme dodnes. Je možné nedat Pekařovi za pravdu nejen v jeho odborné argumentaci, ale také ve velmi ostrém tónu polemiky, který použil?

Zcela shodná je i motivace ostřejšího tónu některých mých polemik. Ale ani otázka života či smrti, zdraví či nemoci, hladu, chudoby milionů lidí ve světě by dnes neměla být předmětem salonních ekvilibristik  Právě tak by jím neměl  být stav planety zbytečně ničené pesticidy, archaickými konvenčními agrotechnikami či ideologií svázaným „ekologickým“ zemědělstvím. To je realita tak často zmiňovaných RIZIK GMO – jenže rizik daných nikoliv přijetím moderních GM agrobiotechnologií, ale naopak jejich nepřijetím. Realita, přesně a stručně popsaná v ammanovských tezích z konce minulého roku. Ať si Evropa dál žije ve svém myšlenkovém skanzenu. Jak říká prof. Drobník: „ Za deset - patnáct let se k nám budou bohatí Číňané, Japonci či Indové jezdit dívat, jak se dříve primitivně hospodařilo“. Ale její politici, právě tak jako různí veřejně činní intelektuálové, by si neměli brát na svědomí také osudy mimoevropského lidstva či přírody.

Minulý týden jsme na katedře měli oborový seminář našeho vědeckého mládí. Bakalářských i magisterských studentů, budoucích vědců i učitelů – a možná politiků, podnikatelů a třeba i „praktikujících filosofů“.  Máme jich teď několik desítek – a naštěstí mi vůbec nepřipadají jako mládí „generace Y“ dle blogu kolegy Petra z půlky listopadu.  Celý semestr každý týden poslouchali  přednášky řečníků, z jiných  univerzit, výzkumných ústavů, ale  také několika svých mladých kolegů. A to nejen přírodovědců – však se podívejte na náš web.Teď měli naopak každý v několikaminutovém projevu zhodnotit co se jim líbilo a co ne. A vysvětlit proč. A formulovat svoje přání pro semestr další: o tom bych se rád něco dozvěděl. Bylo velmi radostné sledovat jejich zájem, kritické myšlení – a také vědomí, že oni jsou a mají být a chtějí být  „šiřiteli vědeckého poznání a racionálního myšlení“ ve společnosti jako celku.

Jistě, Bretholzové schovaní ať za tituly, či za ostentativní nedotčenost akademickou vzdělaností, nikdy nevyhynou, Gaussova křivka variability je v tomto směru neoblomná. Ale budou to mít, doufám, s těmito pekaříky a posléze pekaři sakra těžké.

 

 

Zdeněk Opatrný

Počet příspěvků: 1, poslední 15.1.2011 2:32:03 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Zdeněk Opatrný

Zdeněk Opatrný

Blog zaměřím zejména, ale nejen, na vědu o rostlinách a na její význam pro člověka i svět. Hodlám komentovat zvláště fakta a mýty kolem moderních biotechnologií a bioproduktů.

Profesor Katedry experimentální biologie rostlin na Přírodovědecké fakultě UK Praha. Vrátil se na ni po čtvrtstoletí výzkumné práce v Akademii věd a deseti letech ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby Praha. Jeden z prvních „rostlinných biotechnologů“ v tomto státě. Vědecky pracuje, publikuje a přednáší pro odborníky i laiky, mj. jako člen klubu Skeptiků SISYFOS, spolupracuje s tiskem, rozhlasem i TV.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.